Bismil

8. května 2012 v 16:50
Dále jsme nocovali v Bismilu. Nebylo zde nic zajímavého k focení, každopádně příběhy lidí stály za to. Hostila nás rodina, která si na živobytí vydělávala prazvláštním způsobem. První věc které bylo lehké si povšimnout, že daná rodina nebyla zrovna malá. Provázeli nás tu dva kluci. Misa(Mojžíš) a Gökhan(Pašerák) , hehe. Misa měl 12 sourozenců a Gökhan 5. Měli jsme štěstí a proto se u nás stavily i hlavy rodiny. Tedy Gökhanův bráška(jak jsem o něm už psal) a Misův zeď (manžel jeho sestry).

Když jsem to jen tak krátce mapoval, tak jejich příjmy pochází z budov, které vlastní a v kterých v přízemí provozují obchody. Příjem takového obchodu je asi 300tis/měsíc a v každém domu je 24 bytů 4+kk. Dále mají rozsáhlé pole bavlny v okolí Diyarbakiru. Rozhodl jsem se popisovat jen legální aktivity, takže jsem už skončil. hehe

Každopádně mě se líbí perspektiva obchodu s podobnými přijmy. To by mohlo zaplatit zaměstnance , nájem a provozní náklady a zisku by pro majitele podniku zbylo přibližně 30tis, což je slušné - za předpokladu, že pracuje jen pár dní v týdnu a to jde o papírování, nebo účetnictví, které stejně vysype pokladna.

Co se týče bavlny, tak podle jejich popisu, na 1 dolar(liru, korunu, euro), které do polí vloží, dostanou 3 zpět. Což je celkem super. Člověk by si hned přál vlastnit aspoň tak 100tis hektarů takových polí.
Turecko je všelijak zajímavá země, třeba struktura bilionářů se zde skládá z úplně jiných sektorů, než jinde na světě. Třeba například z jídla.
 

Diyarbakir

6. května 2012 v 21:00 |  Cestopis
Ráno jsme se probudili a opět jsme cestovali Dolmušem. Tentokrát jsme to museli vzít přes Severik. Opět jsme smlouvali o cenu dolmuše(mikrobusu) i když se to nemá. Cestou do Seviriku nás čekalo obrovské jezero. To jsme přejeli na trajektu. Právě v tu chvíli napadlo dolmušáře, že si vezme usmlouvanou částku zpět a to i s drobným úrokem... Cca 300TL. Abych to upřesnil naši polskou spolucestující obrali o 300 lir. Skoro by se peníze "nenašly", kdyby všemi cestami ostřílený Milan nenachal vysvlíknout jednu Kurdku, která seděla vedle té Polky (ha složité, že) do naha. A po chvíli vyhrožování policií se zázračně našly peníze na zemi.

V Siveriku jsme jen přesedli do dolmuše(mikrobusu) směr Diyarbakir. Když jsme dorazili, naprosto jsme pochopili, co to asi znamená hlavní město Kurdů. Připadal jsem si, jako kdybych se procházel po obraze: Maur od Jean-Léon Gérôme (rozhodl jsem se nepatvořit Žánovo ctihodné jméno českým skloňováním, hehe)
A to nebylo všechno. Chvilku jsme čekali na naše dvě kanky (v místním jazyce "kamarád"), které nás měly ubytovat. Věkově vypadali tak jako já. Mladí mainstreamoví kluci. Jenom s tím rozdílem, že nevlastním SUV a nejsem člen mafiánské rodiny. hehe

Ano tito dva chlapci patřili k něčemu, čemu se říká v Turecku aširet. Velká rodina, která podniká dohromady a né vždy je to úplně čisté. Jejich byznys byly cigarety... A bavlna... A obchody po městě... A pronajímání domů... A stavění domů... A určitě spoustu dalšího. Měl jsem to štěstí a byl jsem u toho, když se scházely hlavy rodin a mohl jsem si s nima povídat. Hned další den jsem se dozvěděl, že jsem dostal přezdívku "Petr Byznysman". Hrozně se jim líbilo, jak jsem byl nebojácný a upřímný. Ani jedno nejspíš nevídají často. Když je na většině míst vítali křestním jménem a i párkrát nastalo, že nemuseli vůbec platit.

Každopádně k nám se chovali velmi přátelsky. Nejvíce jsem si oblíbil "kmotra" tedy "kápa" rodiny. Který mi podle typologie připomínal INTj - byl vybledlý, málo mluvil. A když mluvil tak to mělo vždy nějaký smysl.

Bežná ulice v Diyarbakiru.


Prostransví nejstarší mešity v Anatólii. Když si všimnete slohu sloupů, připomíná to daleko víc nějakou klasiku, až na ta secesní okna.


Také jsou tam místní obyvatelé čistotní.


Kulturní centrum Diyarbakiru. Zařadil bych to mezi lokaci "MUST GO".. Na čaj. Je tu levný a vypadá to tam báječně.


Dále jsme viděli mnoho nevídaného a slyšeli mnoho neslýchaného. Co se týče obrázků a fotek, vše má ještě naše spolucestovatelka, takže je nemůžu použít, protože je nemám u sebe. Možná pak ještě jako dozvuk je vystavím na blog.

Nevídané: V Diyarbakiru existuje celý distrikt, kde jsou jen kováři. Ková se zde vše ručně a většinou pro zemědělskou potřebu. V dněsní době to spíš místo zahrádkářství vypadá na kombinaci mučírny s sexshopem pro opravdu moc moc zlé lidi.

Neslýchané: Náš hostitel nám vyprávěl jak si jeho otec koupil jeho matku, když jí bylo 14 let. Popisoval s láskou, jak mnoho bavlny za ní musel zaplatit. Snažil jsem se nesmát a kontrovat otázkou, jestli ho milovala. No samozřejmě že.. pokračování příště

Şanlıurfa

4. května 2012 v 18:47 |  Cestopis
Už jak jsme přijížděli do Urfy, tak jsme viděli spoustu nových činžáků, některé byly ještě stavěny.
Hned jak jsme vystoupili, tak jsme se vydali směrem do Memrutu. Arabská vesnice a pevnost ze středověku. Kořeny tohoto osídlení zasahují do roku 6tis, BC. Skoro stejně žijí i teď. Je to tam velmi primitivní. Prašné cesty, fotbalové hřiště, rozpadlé baráky. Podle mě nic co by stálo za vidění. Jen zbytečné výdaje za Dolmuše.
Když jsme se k večeru vrátili do Urfy, čekala nás návštěva jazykové školy angličtiny. Potkali jsme tam mnoho zajímavých lidí. Urfa je oproti západní části Turecka naprosto konzervativní. Nepamatuji si ženu, která by na ulici neměla Hijab. Jedna byla tedy v jazykové škole. Pracovala jako úřednice v pro vládu.

Ještě ten večer jsme se s našimi nově nabytými známými vypravili k rybímu jezeru (Balikli göl) a na Abrahamovo místo. Dali jsme si nějaké pití a jídlo směrem k hradu. Koukali jsme na celou Urfu.

Když jsme se ráno probudili, měli jsme domluvenou prohlídku města. Bohužel naši průvodci z jazykové školy vůbec anglicky neuměli a nebyli schopni najít cestu k nám domů. Proto jsme se domluvili, že počkáme na určité zastávce, kam jsme opravdu nevěděli jak. Naštěstí jsem si stihl udělat (pět minut jsem se nudil a už jsem to nemohl vydržet) kamaráda v obchodě s nábytkem. Ten nás odvedl na zastávku autobusu (která byla asi 20 kroků od místa, kde jsme čekali - hehe) a počkal s námi na autobus. Pak jen oznámil jméno zastávky řidiči (který stavil všude a nikde) a pak jsme jen nervózně čekali kdy vystoupit.

Výhled z autobusu nám poskytl mnoho překvapivých a neznámých věcí. Paneláky obehnané ostatým drátem s strážními věžemi a malými bunkry místo železné konstrukce na vyprašování koberců, pohled na rušné ulice postrádající ženy a mnoho dalších pro Urfu tak charakteristických věcí.

Když jsme si prošli (opět) rybí jezírko a kousek města, tak jsme poprosili našeho průvodce, aby zavolal na tohle číslo a oznámil mu, že nás dneska sveze autem a to k Ataturkově přehradě.

Nakonec nás vzal k jiné přehradě na řece Firat (Eufrat). Kde jsme strávili slunné odpoledne. Pak už jsme jen byli odvezeni do půli cesty do Adiyamanu. Ještě jsme nevěděli, kde přespíme.

Čekalo nás ještě hledání ubytování a výstup na Memrut, kde se nachází hlavy soch. Není to prokázané, každopádně nejspíš šlo o strážce hrobky králů.

City in progress. Neviděli jsme podobné fotky už z nějaké části Turecka? ANO Z KAŽDÉ!


Kopule autobusové stanice nápadně připomínala mešitu. Narozdíl od těchto skvostů orientu byla však prosklená.


Na sajtkáře němci vozili kulometčíka. Turkové tam vozí domácí pejsky.


Taková normální Harranská rodinka.


Věž první Islámské univerzity na světě. Datována je do 11stol. Nezapomínejte, že Islámská říše pod vládou rodu Abbasi, byla centrem světa: Vynález aritmetiky, po bitvě na řece Talas získání papíru, otevřenost ostatním kulturám, pokrok v určování světových stran(kvůli tomu, aby věděli kam se modlit, hehe) a finálně neporazitelná armáda.. Tedy, než se jim na zoubky podívali Mongolové.


Tak pro představu. Brána silně připomíná gotiku, je však daleko starší. Pevnost byla v Harranu obnovovaná už od dob stařičké Mezopotámie, kterou tak dobře známe z knížky Dějepis 1 z první třídy, kde je hned po té stránce s opicema. hehe


Hlavní sál by byl vhodný pro koncert.. Rozhodně tedy ne nějaké popové hudby.


Opuštěné chodby starodávného hradu vypadají smutně a chladně.


Pohled na primitivní vesnici ještě umocňuje dojem majestátnosti staré pevnosti.


A nezapomínejme, že i zde jsou všude Turecké vlajky.


4 metry nad zemí v mých 5 let starých botách. hehe


Schody.. Točité schody.


Slavné včelí úly.


Kluk bez sedla je ještě vyhublejší, než samotný kůň. Tady asi neví jak se používá voda z řeky Eufrat.


Návštěva jazykové školy a moje oblíbenkyně Kübra. Skoro by si zasloužila samostatný článek.


Rybí jezero u Abrahámova místa. (Všichni jsme přeci četli bibli, tak víme kdo to je) Ryby v jezírku jsou prý posvátné a všichni je krmí. Když jsem viděl kolik jich tam je, myšlenka na prut byla neomylná.. Každopádně prý se to nemá... hehe


Světelná šou.


Urfa ve dne. Dáme si počítací soutěž. Kolik je na obrázku mužů a kolik žen? Kolik žen nenosí Hijab?


Věž... Věž s hodinami.


Místní symbol Urfy.


Ha symbol kříže u Abrahamova místa...


Abrahámovo místo uvnitř.


Tak přesně takhle jsem si představoval "Maurskou" věž, když o tom "Šaman" vyprávěl v souvislosti s Lukovem. Samozřejmě jsem mu nevěřil ani sekundu, že by na Jižní Moravě něco podobného stálo.


Doleva, nebo doprava?


Dopravní prostředky v tomto regionu.


Atatürkova přehrada.
 


Adana

3. května 2012 v 20:03
Rozhodli jsme se, že vyrazíme na výlet. Koupili jsme si lístky do Adany za 50 lir s vědomím, že pojedeme celou noc. Pro skoro probděné noci jsme se konečně dostali poměrně blízko. Krajina se zásadně změnila. Všechny starosti rázem z mých spolucestovatelů spadly a začali se se zalíbením koukat po okolí.

Konečně jsme dorazili na autobusové nádraží. Jak jsme vystoupili, tak nám byly vtisknuty čaje do rukou. Ani jsme nestihli čaj položit s jasným vyjádřením ne a už po nás chtěli peníze. Tak aspoň už víme co očekávat. Koupili jsme si nějaké simity na snídani a vyrazili se koupit jízdenky do Şanlıurfy.

Podařilo se nám vyjednat studentskou slevu a pozvání na další čaj. Připojil se k nám mladý Hayata. Mohlo mu být tak dvacet let a provedl nás po okolí největší mešity v Evropě a Asii. Když jsem se zeptal, jestli je to na světě, tak řekl znova v Evropě a Asii. Všechna naše komunikace s okolím probíhala v Turečtině, takže občas docházelo k nedorozuměním.
Mešita se jmenovala Sabanci Merkezi Camii. Ano odtud pochází velmi bohatá rodina Sabanci. A také se tu skoro každý tak jmenuje. Mešitu jsme navštívili. Ženy samozřejmě museli nosit Hijab - hadr přes hlavu. hehe Budova byla celá postavená z bílého leštěného kamene a asi jí každoročně myjí, protože to zas taková pohroma nebyla. Okolo ní stojí šest minaretů a středová kopule je podepřena osmi obrovskými pilíři.

V okolí se nachází park v kterém jsme mohli dělat spoustu skopičin. Parkem také protékala řeka a přes ní vedl most, na kterém jsme se mohli houpat. Sice to bylo zakázané, ale my jsme si hráli na oprsklé turisty a v řece jsme se vykoupali a z mostu jsme si aspoň jednou skočili, než nám to strážník zakázal.

Po tomto průzkumu na nás čekal náš kontakt. Bára. Prohlídka města probíhala v tureckém stylu. Zkusím to popsat podrobněji. Nakupování oblečení - čaj - jídlo - čaj/shake - tavla - spaní - zmrzlina - ubytování - jídlo - čaj - spánek. hehe
Tak už víte jak se ti Turci dokáží za den upracovat k smrti.

Spali jsme v Čukurově Univerzitě. Teda vypadalo to spíše jak Jurasic park. Nejlepší bylo, že kdyby přišli na to, že se snažíme přespat v dormitory Báry, tak by jí vyhodili. Proto jsme všechny bágly stěhovali přes balkon. Když jsme se vraceli z jídla, tak jsme balkonem lezli raději všichni, aby jsme nevzbudili podezření.

Ráno jsme se jen probudili opusinkovali a vydali do (Šanli)Urfy.


Krajina po cestě do Adany


Autobusové nádraží v Adaně (Otogar)


Ulička


Sabanci Merkezi Cami'i


Ve své plné kráse


Výstavba nového hotelu


Z daleké perspektivy. Zeměkoule mezi mešitou a objektivem je asi 4 metry vysoká.


Místní kvítí


Adana je přeci něčím specifická. V autobuse vybírají vstupné "lítači", kteří vás naučí lítat, když nezaplatíte. Tenhle byl poněkud jednodušší, ale o to šťastnější.


Naše návštěva "Jurského parku" v Čukurově Univerzitě. Díky západu jsme věděli, jakým směrem se máme natočit k Mecce, až si budem dávat pátou modlidbu. ;)


Čukurovka a ještě nevyšlé slunce.

Anadolu University

24. dubna 2012 v 23:15
Naše milovaná univerzita. Napadlo mě, že něco o ní sepíšu. Než abych hodnotil vizuální stránku, pokusím se vystihnout tu studijní stránku.

Lekce:
Tak musím říct, klobouk dolu. Kromě toho, že většina kantorů má Turecký akcent, tak je to opravdu bomba. Někdy jsou lekce nudné, každopádně to vyvažují projekty, které máme skoro pokaždé. Nebo je od nás žádána zpětná vazba formou psaného projevu. Třeba jsme koukali na film a pak jsme to měli ekonomomicky zhodnotit.
Můj nejoblíbenější předmět je "Business Policy" pro studenty co už končí, tedy pro pátý ročník. Je to kombinací všech předmětů z byznysu, tedy HR, Marketingu, Financí a tak. Náplní předmětu jsou případy, které máme analyzovat jako kdyby jsme byli poradci. Musím se přiznat, že to naprosto žeru, protože je to poměrně namáhavé a vyžaduje to zapojit celou hlavu a přemýšlet v souvislostech.

Kantoři:
Většina kantorů jsou špičky z akademické sféry nepoznamenáni praxí, až na lektora "Business Policy". Kde je poznat, že si něčím prošel. Bohužel mám pocit, že většina se s mnohými profesory(a někdy inženýry) nemůžou rovnat. Ona občas přesná znalost látky nazpaměť nevyrovná zkušenosti z praxe, které činí vypravování látky opravdu záživným.

Testy:
Anadolu University zvolila klasický styl zpětné vazby. Písemné testy. Často s doplňovací volbou A-E, aby to pak šlo snadněji vyhodnotit na počítači. Všechny testy jsou zaměřeny na memorování. Někdy jsou povoleny učebnice, tudíž jsou testy zaměřené na vyhledávání v učebnici. Podle mého skromného názoru to nedokazuje kvality studentů.

Závěrečné řízení pro obdržení titulu:
Bakalářské práce, nebo podobně tu nejsou vyžadovány. Jediné co je potřeba jsou závěrečné testy. Obtížností podobně jako ostatní písemky. Takže největším problémem je na vysokou školu se dostat a pak je to v postatě už jen jistotka. (Protože se na vysoké školy hlásí cca 2 miliony žáků ročně a berou tak 100tis.)

Studentské kluby:
Co třeba na naší univerzitě 100% chybí jsou studentské kluby. Co u nás maximálně potkáte je elitní absolventský klub s příspěvkem 50tis ročně pro získání členství. Což tedy studenti střední třídy nebudou považovat za tak důležité, aby za to platili. Co se týče Anadolu University, tak tady to spolky jenom hýří. Řekl bych, že je tu snad i spolek mořských rybářů a jachtařů (Eskisehir, kde se univerzita nachází je ve vnitrozemí). hehe


Turecko země příležitostí

22. dubna 2012 v 20:15
Konečně se vám svěřím na čem jsem tak dlouhou dobu pracoval. S mým českým kamarádem otvíráme obchod s kolama. Ano fakt. Budeme je i pronajímat na celý semestr, nebo na takovéto víkendové ježdění. Máme všechno ready. Dělali jsme už průzkum trhu a zjistili jsme, že máme obrovský prostor. Náš plán ve zkratce je, dohodnout si smlouvy s kolovými obchody, že nám prodají kola se smlouvou o budoucí koupi, tudíž budeme mít hodnotu kapitálu ve "firmě". Kola na semestr pronajmeme, nebo výhodněji prodáme a až se nachýlí čas našeho odjezdu, tak firmu předáme našemu parťákovi (zatím vypadá jako drsňák v saku s otazníkem místo hlavy), který firmu převezme a vyplatí nám 80% našeho podílu. Zbytek bude náš podíl ve "firmě", z kterého nám bude vyplácen podíl na zisku. Vzhledem tomu, že na rozdíl od všech bikeshopů máme přístup do univerzity, kam ostatní nesmějí, tak máme trh, který je o 16000 prezenčních studentů větší a to nemluvím o druhé "OG" Univerzitě, která má podobný počet prezenčních studentů. Tak pokud to vyjde, tak reálné odhady jsou, že to vydělá kapitál 1000TL (v hodnotě kol) a bude to generovat měsíční zisk, tak 300TL v sezónních měsících. Tento semestr. Bohužel to tedy nevydělá na základní kapitál firmy, tudíž nás náš "parťák" může klidně podělat.

Milan to konstatoval slovy, že není jeho prioritou vyplýtvat kupu energie na zelenou nulu. Pro mě je samozřejmě profit a vidina pasivního příjmu absolutní prioritou, každopádně získám mnoho ceněných zkušeností, které jako budoucí podnikatel budu stopro potřebovat. Také chci dokázat, že Turecko je země neomezených možností. Takže nám držte palce a kdyby se kdokoliv nabídl s pomocí, moc rádi přijmeme.

Naše webovky(můžete si všimnout našeho ukrutňáckého loga v levo nahoře):


Naše FB stránky:

Máme poměrně jasnou strategii. Jsme jediní z konkurence, kdo pronajímají kola na celý semestr. Také jsme studentům nejblíž. Máme přístup na univerzitu.

Zvolili jsme také kanály s kterými budeme se studenty komunikovat. Jeden (outdoor) zrealizujeme akcí, kde asi tak v počtu 40-200 jezdců projedeme na kole městem. Vlastně aby jste pochopili celou pointu proč to děláme, tak si přečtěte vizi a misi. (Která je podle pana Petráška naprosto zbytečná a my jsme jí použili jako marketingový nástroj)

Vision:
Proměníme Eskisehir v město kol.

Mission:
Popularizací tématu cyklistiky mezi studenty postupně docílíme prodejů a pronájmů kol. Pořádanými veřejnými akcemi a zábavnými událostmi budeme budovat jméno naší značky Es Jet. Spojíme své úsilí se studenty Anadolu University a společně přeměníme Eskisehir v město zeleně a bezpečné dopravy.

V Eskisehiru nejsou třeba cyklo stesky k univerzitě a právě tímto cyklistickým průvodem na to chceme upozornit. Pozváni budou všechny lokální média včetně těch studentských.

Také jsem se pokoušel promluvit s kantorkou na naší univerzitě, abych mohl náš projekt později odprezentovat. Myslím si, že i když se to nevyvede, tak se z toho může poučit mnoho dalších studentů. Přece jenom se obor jmenuje "Řízení podniku a podnikové finance".

České Světlo

20. dubna 2012 v 20:00
Rozhodl jsem se opět po dlouhé době přispět do článku týdne na téma světlo. Nyní jsem v Turecku a studuji zde Business Administration. Jednoduše to znamená že, budu kopírovat papíry za 80/hod a se schopností mluvit nejméně třemi jazyky a pochopit proč mě příští týden vyhodí. hehe

Také bych měl mít určitý přehled ve společnostech, tedy minimálně vědět kdo je vede, vlastní, jak se jmenují a proč jsou důležité.

A právě kvůli tomu znám jednu českou, jejich prodejní artikl je SVĚTLO. Jak může někdo prodávat světlo? Může to být světlo v duši? Nebo něco podobného?

Když jsem byl malý vždy jsem obdivoval barevné vitráže a obrazce, které toto světlo vytvářelo na zemi. Nemluvě o tom, když jsem se dozvěděl to, že barvy neexistují. Jde pouze o vlnovou délku, kterou objekt reflektuje.

Světlo dokáže být zajímavé mnoha způsoby.

Existují lidé, kteří se tohoto úkolu chopili s opravdovou mistrností. Podávat světlo formou umění, která zrak potěší a srdce zahřeje. A tak vznikla společnost LASVIT. Která rozzářila mnoho sálů opravdu originálním způsobem.

Mimo jiné, také se pustili do osvětlení tady v TURECKU. V samém srdci Istanbulu si pohráli s osvětlením v The Marmara Taksim Hotel.

Dále najdete obrázky a link na všechny práce společnosti LASVIT. Doporučuji pustit si vážnou hudbu a přinést si k monitoru červené víno, protože to co uvidíte je opravdové umění.


První z řady:


Chodba:



Fotbal

20. dubna 2012 v 10:43
Včera se hrál "mač" Galatasaray vs Bešiktaš. Turci to tu úplně hrozně moc berou vážně. Dalo by se říct, že je to tu druhé náboženství. Ilkay s Olnurem a Anilem šli ven koukat na fotbal do nějaké kavárny a já zůstal doma. Když match konečně skončil, tak jsme jeli domů. A cestou jsme narazili na něco s čím se musím pochlubit. Bylo ke třetí ráno a hřišti se ještě hrálo.

Ano Turci jsou opravdu šílení:

Central Park

19. dubna 2012 v 10:37
Dnes jsem se byl podívat do Bursy, bohužel jsem viděl jen Central Park. Nevadí snad se tam podívám s rodinou. Tamní příroda až na pár palem mi hrozně připomínala tu českou. Všude byla zelená tráva, květiny a tekoucí voda. Hned jsem si vzpomněl na "Kde domuv můj". Nabrali jsme kamaráda, který byl na Erasmu v Německu, každopádně jsme se bavili anglicky. hehe

Já se považuji za odpočatého a už se těším do školy. Ono je stejně jedno, příště si musím dát víc záležet na shánění poznámek, teď už vím od koho. Erasmus je v podstatě taková dovolená. Děláme si co chceme. hehe
V mém případě je to zakládání podniku. V případě ostatních to je pití a hrozně moc večírků s drahým alkoholem.


Tak tohle mi připomínalo Čechy:


Místní zabijáci:



Cesta:



Stromy:



Most:



Zkouřený pes:



Cesta:

Turecko a Čechy

18. dubna 2012 v 10:15
Pustil jsem se do opětovného přemýšlení Turecko a Česko. Jak si stojíme.


Věci, které jistě nepřehlédneme:

Víra. Ano přes 96% lidí jsou zde vyznavači Islámu. Nejsou jimi, protože by věřili v boha, nýbrž protože se v Turecku narodili. Jediný kdo tady v Islám nevěří jsou mladí komunisti, což překvapivě není pakáž, nýbrž mladí intelektuálové hledající vlastní identitu. Představil jsem si střed Islámu s Českou Republikou. Přiznám se veřejně, mešitu v Praze bych opravdu nechtěl. Každopádně s myšlenkou víry koketuji. (Rozhodně nechci konvertovat k Islámu) Když jsem byl na chvíli v Praze, potkal jsem moji milovanou a bývalou kantorku Češtiny z nejmenované PERFEKTNÍ PJEDNOZNAČNĚ PRESTIŽNÍ střední průmyslové školy(SPŠx, chybějící písmenko 100% neuhádnete). hehe A nadhodil jsem téma, že ten kdo nevěří v boha je horší člověk. Trochu ostřeji s náznakem satyry v hlase. Víte co ona na to? Ona mi zaoponovala, že si myslí, že je to pravda. A v tu chvíli můj zatvrzený pocit, že obviňování ateistů z "špatnosti" může být založený na faktech. Když udělám krátké srovnání tak narazím na spousty věcí, které ateisty rozhodně nenutí být dobrými lidmi. Je jím radost z darování tedy být nesobecký, je jím "host do domu, bůh do domu", je jím tolerance ke všem živým bytostem (především tedy lidem). Dokonce dnešní kuchařky na úspěch říkají to samé. Buďte nesobečtí vůči svým přátelům, buďte vlídní a tak dále. A z celkového hlediska díky tomu může národ dosáhnout synergického efektu. S vírou souvisí i Turecká kultura. My jsme v našich největších chvílích byli vždy inspirováni Francií. Tedy za dob Karla IV. a První Československé Republiky. A víte co vám řeknu? Že za zrodu Turecké republiky to bylo naprosto stejné. Bylo to také po první válce a Francie byla ohromným trendem. Turecká Republika byla ustanovena 1923.

Ekonomický růst. Skokanem posledních osmi let je Turecko. Může za to silná pro-tržní ekonomika. Paradoxně většina mladých lidí se staví svými názory proti vládě. Protože vidí jen tu směsku z médií a pro to nekoukají na fakta daná CIA. Turecko vyrostlo nevídaným způsobem. Z Istanbulu se opět stává hlavní město Evropy - Netroufám si říci světa, tím bylo pouze za císaře Konstantina a pár let později. Všude se staví nové domy, 50% obyvatelstva Turecka je pod 30let věku. Většina už dostává solidní vzdělání rakouského stylu - zaměření na inteligenci a memorování. Já tomuhle říkám potenciál jako hrom. Vůbec bych se nebál zaměstnat nějakého Turka, který vychodil Tureckou univerzitu - pokud by uměl víc jak tři jazyky. Tady na Anadolu se učí třeba Japonština, nebo Korejština. Nás v brzkých pěti letech ekonomický růst zrovna nečeká. Je to z důvodu, že jsme si stanovili cíl splatit dluh. Věci se hýbou správným směrem. Tak doufám, že zatneme zuby, utáhneme opasky, zavzpomínáme na papá Masaryka a zvolíme znovu současnou vládu.

Brána národů. Teda touto bránou je spíš Istanbul, než celé Turecko. Jeho perfektní lokace a trend růstu úspěšně přesouvá prostředníky různých byznysů a přeprav právě sem. I to naleznete v dlouhodobé strategii Türk Hava (letecké linky). Turecko je pro svět něco, jako my se stáváme pro Evropu. Jenže my si to přílišně neuvědomujeme, tedy až na poslední kroky Czech Tradu. Máme silné kontakty s Ruskem a zeměmi bývalého svazu a zároveň jsme členy všech obchodních smluv EU. Navíc si dovolím tvrdit, že máme velmi silnou základnu velmi dobře vzdělaných lidí. Možná některá naše obory nejsou tak profláknuté jako práva na Harvardu, každopádně jejich kvalita je velmi vysoká. A to bych třeba tvrdil i o UK, nebo ČVUT a nebo TUL (jak zkratka napovídá v Liberci).

Jídlo a pití. U tohoto tématu si nikdy nejsem jistý, že to vychází z kultury. Řekl bych, že spíše z podnebního pásma, které tu stolovací kulturu tvoří. A případně náboženství, které ji omezuje. Co najdete v Turecku jsou ohromná spousta junk food restaurantů, kde místo burgrů mají dönery, nebo kebaby. To je takové to maso v pitě(chleba-placka), nebo v tureckém chlebu(taková veka). Pije se tu většinou Ayran (mám zakázané říkat "kefírové mléko", každopádně je to skoro to samé) a nebo obyčejná voda. Co se tu také děje, z koncentrace větších měst, bez zdroje lepší vody jsou nuceni obyvatelé pít balenou vodu, která je drahá a nekvalitní. Jídlo, které koupíte v obchoďáku je stejně jako to české zaměřeno na minimální možnou cenu. Takže kvalita trpí. Navíc na ní nikdo přímo nadřízený Tureckým zákonům a normám nedohlíží (tak jako v ČR to dělá EU). Každopádně jídlo je tu všude super. Měl jsem možnost porovnat jak ty nižší cenovky, tak i luxusní restauraci a všude to bylo skvělé. Tedy minimálně chuťově. České jídlo je nutno připravovat doma s patřičným zázemím. Proto ho většinou někteří turisti neochutnají. Takovým Turkům se o naší kachničce, nebo svíčkové ani nezdá.

Společenskost. Co je v Turecku krásné? Každý večer. Strávený u čaje, nebo kafe. Venku jsou všechny kavárny plné lidí, kteří štěbetají svoje vyprávění. Češi také často štěbetají, v hospodě u píva na účet našich politiků. To mi bohužel moc stylově nepřipadá. Čím si myslím že naše touha chodit do kaváren upadla? Myslím si, že komunizmem a vystavěním sídlišť, která slouží jako pouhé noclehárny. Možná bych ze strany státu podnítil nějaké mladé lidí, aby začali tvořit neziskové organizace, které by rekultivovali tyto oblasti. Zatím to musí dělat městské části na vlastní náklady. Což je často víc, než jsou zavázáni dělat a za to jim děkuji.

Věci, které (ne)zaručeně přehlédnete:

Rodina a přátelství. Mám takový pocit, že v Turecku má rodina daleko vyšší cenu. Každý v mém okolí má rodinu a rád se tam vrací. Pokud beru rodinu, jako širší kruh, mých bratranců, tet a strýců tak je mám všechny rád a poměrně často se sházíme. Ke všem chovám respekt, protože zatím ve všech aspektech byli lepší. hehe
Co je v České Republice běžné a čemu jsem se nevyhnul i já, je vysoká rozvodovost a nesoudržnost rodiny. Z toho důvodu mám pocit, že jsem od mala žádnou rodinu neměl a v podstatě nemám takové to "hnízdo" kam bych se vracel. Myslím si, že takto to má alespoň 50% Českých dětí, které jsou z rozvedených rodin. No a to se v Turecku nikomu nestává. Každý se těší až se vrátí po zkouškách ke své rodině, byť na víkend. Docela jim ten pocit závidím. Ten pocit, že člověk někam patří, ten přece potřebuje každý. Já i sestra(20), oba už nebydlíme doma - tedy když počítám, že bydlím v Turecku. Možná by tomu tak nebylo, kdyby nás rodiče finančně nepodporovali. Což teda já se cítím provinile a nejradši bych se už osamostatnil a založil vlastní rodinu. Což samozřejmě, díky ceně bytů v Praze je skoro nemožné. Nevím jestli to většina mladých lidí cítí jako já. Každopádně tady v Turecku bydlí lidi s rodinou a zakládají novou rodinu klidně doma se starší generací. (Samozřejmě to má své benefity, jako třeba hlídací babička. Což mi přijde směšné, kdyby moje máma úspěšná manažerka v nejlepším věku hlídala něčí dítě. hehe)
Přátelství má v Turecku stejný smysl jako u nás. Máš kontakty, jedeš. Nemáš kontakty, letíš.
Podnikání a jeho úmrtnost. 90% Byznysů druhé generace v Turecku umře. Ano tak vysoké číslo. To prakticky znamená, když táta truhlář založil truhlářství, tak jeho syn ho zruinuje. Sakra to je problém jako hrom. Zatímco my Češi drobné podnikání moc nevedeme kvůli komunizmu. Naschvál jsem se byl podívat na společenské události Břevnovských živnostníků a našlo se řeznictví, nějaké krámky a podobně. Kdo je ale hlavně vidět v Čechách, to jsou Rusové a Vietnamci. Navíc si na tomhle "Tureckém" případě můžeme říct: "Nojo, vždyť za deset let nás čeká to samé. Ta šťastná revoluční generace bude dávat byznysy do rukou mláďatům. A pokud nebyli blbí a poslali je na studia, tak se ty podniky udrží. Pokud ne, tak to umře." Takový malý příklad, kde naši sousedi z chalupy poslaly svého syna na studia. A když se ten nejstarší vrátil, vše hned začalo kvést. Nová střecha, zařídili si u domu pilu a začali řezat dřevo po okolí a také tím rozšířili možnost prodeje svého dřeva (protože mají velký les) a hnedka bylo líp. Tohle kdyby se nestalo, tak může být solidní problém. Co teprve ve městě, kde je drtivá konkurence od nízko-cenových řetězců snad pro všechno.

Slavní Turci. Zjistíte, že slavných Turků po světě rozhodně není tolik jako Čechů. Třeba žádný nebyl starostou amerického velkoměsta, jako třeba Antonín Čermák, nikde nebyla zahraniční legie která by nakopala zadky komunistům, žádný učitel národů a nenajdete ani prvotřídní vědce. Nechtěl bych Turecku upírat spisovatele - Kafku Tady zná každý. Znáte však Yasara? Který dostal nobelovu cenu? Dvořáka tady znalo většina lidí, kterých jsem se ptal. Znáte však nějakého Tureckého skladatele? Znáte obraz "Cvičitel želv?" Protože Muchu zná většina lidí, dokonce měli jeho obrázky v mobilu. Slyšeli jste o Ataturkovi dřív, než jste vkročili na tento blog?

Celkově, když Turecko porovnávám s Českem, tak je to velmi podobné. Ekonomicky jsme na tom na hlavu daleko líp. Každopádně oba dva národy mají profláknuté, turistické hlavní město. Oba národy můžou sloužit jako obchodní most pro kontinet(y). Také oba národy byly v brzké fázi svého demokratického vývoje inspirovány Francií. V obou zemí je silný protekcionismus. Oba národy jsou poměrně dost líné. Snad jediné co nás tedy liší od Turků je genotyp(říkejme tomu třeba barva kůže), geografická lokace a příslušníci národa, kteří jakmile se proslavili, tak jim byl zakázán opětovný vstup do země. hehe

Myslím si, že jako národy si máme co dát. Rozhodně turečtí Turci nejsou pakáž. Jsou to vzdělaní a uvážliví lidé. Stejně jako Václav Klaus podporuji vstup Turecka do EU. Teď se velmi pere s Copenhágenskými kritérii. Protože Kurdové a Severní 'Neuznaná' Republika Kypr. Je mi jasné, že si do toho Turci nenechají kecat, každopádně co se týče Kurdů jsou to na hlavu postavení tvrdohlavci, co se chovají jako bedny a Kurdové úplně stejně. Metody "postřílet" považujeme za ty z minulého tisíciletí, takže by se sakra měli zamyslet a vymyslet nějaký dlouhodobý plán, který třeba bude dokončen až v příští generaci. Stejně jako bychom měli my s Romy. Což se tedy děje a každý se proti tomu staví na hlavu - stejně jako Turci.


Modanya

14. dubna 2012 v 19:33
Neříkal jsem, že jedu do Bursy? Ano, říkal, jak se zdá, tak mě můj spolubydlící ošálil a teď jsem tady:



Naštěstí se do Bursy pojedeme podívat, tak mu teda nic neprovedu. hehe
Dneska bylo celý den hnusně a proto mě prováděla nevole fotit. Něco jsem přece pořídil.
Modanya je malé město, plné bílých domů, které jsou tak charakteristické pro Turecko. Je tu ještě jedna fabrika na kabely. Jinak zde byly odmítnuty podmínky pro rozdělení Turecka po první světové válce. Dnes jsem byl v tom slavném baráku, kde se tak stalo. Dojmy nebo pocity z toho nemám žádné, maximálně, že jsem se na konci dne cítil poměrně mokře a jak je známo, my Češi opravdu jsme z cukru. hehe

Starý dům na který jsme cestou narazili:

Zajímavá věc, toto byl starý kostel a Turci pro něj neměli užití, tak ho předělali na divadlo:


Pan Gazi Mustafa Kemal se svojí šavličkou:


Dům, kde byla odmítnuta smlouva o rozdělení Turecka.

Pro demostraci jak asi bylo dneska:

A na závěr jedna pěkná pláž v Modanye:

A také mrkněte na FB stránky. :)

Konec zkoušek

13. dubna 2012 v 20:45
Po dlouhé době zas usedám k blogu. V posledních chvílích mi bylo nelehko. Nemohl jsem spát v noci a přes den jsem byl ve škole a procházel zkouškami. Co bylo ještě horší, byly výsledky z těch zkoušek. V podstatě mám projít jen ze tří předmětů(aby mi nevzali grant) a tak jsem si hrál na to, že ty ostatní jsou mi jedno. Nejvíc mě rozsekalo 65% z statistiky (teda asi oprávněně, protože jsem rovnou vletěl do druhé fáze kurzu, bez jakýchkoliv základů). Mít pod 90% je pro mě normálně urážkou, takže poslední dva dny jsem mluvil tak sám se s sebou a moji Eifelovkou na zdi.

Teda abych to upřesnil, koupil jsem si obrovský plakát se zacházejícím sluncem nad Eifelovou věží. Paradoxně mi to připomíná Prahu. Ještě teď na to jak můj děda říkal, že Francouzi jsou Slováci západu. I přes to, že je to životem otestovaný muž, který se vždy dokázal o svou rodinu velmi dobře postarat a navíc byl velmi vzdělaný. (Při pohřební ceremonii se všechny jeho tituly nevešly do řádku, tak ho o jeden ošidili.) Tak s ním musím nesouhlasit. Francie je veliký národ. Ve středověku byl a blízké budoucnosti bude. Jeho význam poroste a poroste. (Třeba protože se nevzdali "jádra" hehe.) Nebudu se pouštět do dizkuze "vítr" vé-es "to co svítí modře"(ano opravdu modře).

Dneska ráno, když jsem vstal - nikoliv se probudil, zase jsem prokoukal noc do zdi. Jsem otevřel okno a uvědomil si jak je krásně. A že v dlouhodobé perspektivě je úplně jedno, jestli ze statistiky budu mít čistou jedničku, nebo dvojku (zatím to tak vypadá, s mým výsledkem jsem rozhodně nadprůměr).

Tento víkend jedu navštívit Bursu. Budu bydlet v rodině mého přítele Ilkaye Akbaše. Už se těším, až budu brousit moji Turečtinu. Člověk by skoro vítal, že mluví jazykem, kterým mluví nejméně 70milionů lidí a přitom ho v ČR umí jen pár lidí. Čechů ještě méně. Právní překladatelé jsou čeští 3 v Praze a znám jednoho v Istanbulu.

Začal jsem zase fotit a pravá porce teprve přijde z Bursy, máte se na co těšit.

Setkání třetího druhu

9. dubna 2012 v 20:53
Dneska jsem zažil víc než zajímavou záležitost. Potkal jsem dva Kurdy a jednoho Arménce. Setkal jsem se s nimi, protože se mnou chtěli udělat interview. Klasické otázky, co jsem si myslel o Turecku před a po. Tak jsem jim řekl pravdu, že hodně lidí si u nás myslí, že Turecko je špinavá primitivní země a nikdo to neumí číst psát, ani počítat. Vlastně vždycky jsem jasně specifikoval, že vůbec neříkám můj názor, aby na mě nebyli naštvaní. Ostatně v Turecku si dávám celou dobu pozor jak nakládám s mými názory. Ono mám trochu strach, že by se z toho mohla stát taková Pandořina skříňka, kdybych povolil zámek mým názorům, strašné věci by se začali dít. S jednou kamarádkou jsem se otevřeně bavil o tom co si Češi myslí o tom a tamtom a za chvíli ze mě byl komunistický rasista. Takže člověk musí opatrně. Hlavně vždycky specifikovat, že to co říká si nemyslí on sám a hlavně doufat, že to projde.

Zpátky k Kurdům. Pokusím se přiblížit situaci nejdřív objektivně. Kurdové jsou početný národ na východu Turecka v přilehlých krajích Íránu, Íráku, Sýrii. Poměrně dost jich žije i Německu. Jejich vzhled je více orientalistický, než ten Turecký. Krátce měli založenou Republiku Ararat, trvala 1927 - 1931 a nikdo ji neuznal, nejspíš z důvodu chybějících konexí v USA, Francii a Anglii.

Nedokážu popsat co se právě děje, to by věděli tak někteří generálové Turecké armády a představitelé vlády. EU jim potyčky s Kurdy vyčítá. V podstatě na jedné straně je kupa partizánů/terroristů (záleží na úhlu pohledu, že) a na druhé Turecká armáda, která plní rozkazy. Kurdové si myslí, že snesli všechno dobro na zem, když zabijí za den víc než sto Tureckých vojáků a matky Tureckých vojáků a vláda si myslí, že je potřeba tu špínu nějak očistit. Třeba ohněm.
Tak pojďme si říct něco o úhlu pohledu mých kamarádů. Slečna s kterou jsem mluvil, byla nebývale přesvědčena, že je nutno podobnou situaci řešit válkou. Podle jejích slov považovala sama sebe za komunistku a podporovala dělnickou stranu Kurdů. Což je nejspíš (neověřeno) legální strana Turecka.

Nějaké věci je potřeba zachytit ještě v zárodku - tudíž - v Turecku nepovažují být komunistou za špatnou věc. Je to zde stejné jako v Řecku, nebo Španělsku. Lidi si absolutně neuvědomují, že socializmus a fašizmus jsou dvě strany jedné a té stejné mince. Připsal bych to absolutní nevzdělanosti (což je vina školství) a neschopnosti soudit věci objektivně bez braní v úvahu názoru rodičů. Turci vnímají komunizmus jako nádhernou věc a všechny Turecké komunisty, které jsem potkal, byli úžasné osobnosti. Často talentované s vysokou inteligencí a velmi nesobecké. Takže při slově "komunista" si nepředstavujte to co České slovo znamená. V Arménii, Ázerbajdžánu a Kazachstánu mají ve zvyku nostalgicky vzpomínat na komunizmus. Toto bych nepřisuzoval špatným osobnostem, nýbrž klasickému vzpomínání na staré časy, kdy ty země nebyly vykořisťovány tak moc jako teď.

Další věc, kterou vnímám negativně je vražda Hrant(a) Dink(a), arménského kritického novináře a nedávné uvěznění asi 1400 kurdských demonstrantů.

Moji kamarádi mají také pocit, že jsou naschvál drženi v chudobě a nejsou jim dovoleny zahraniční pobyty na univerzitách a mají daleko menší šanci sehnat práci. Jejich sen je získat suverenitu pro nový stát, který by rádi nazvali Kurdistán. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kurdist%C3%A1n

Podle výpovědi mých Kurdských kamarádů jsem se také dozvěděl, že všechny vyjednávání s vládou jsou na mrtvém bodě a všechna jednání o jakékoliv suverenitě jsou zamítnuty.

Já jsem tedy použil můj selský rozum a pokusil jsem se jim představit moji perspektivu z Evropského pohledu, který si je vědom historických, ekonomických a sociálních souvislostí.

První co jsem řekl bylo:"Turecká Republiková armáda je považovaná za 9/10 nejlepší na světě. To je doložený fakt podle špionážních agentur. Opravdu si myslíte, že můžete válčit proti takové síle? Pokud rozpoutáte válku, bude to důvod, proč se zbavit Kurdů jednou a pro vždycky. Válka nikam nevede."

Pak jsem se znovu zamyslel a uvědomil jsem si, že na východu Turecka se nachází ropa a zlato, které ještě není těženo. Např. na jihovýchodu Turecka je 1,85 miliardy barelů v zemi. Cena za barrel je v současné době asi 120 dollarů. Myslím si, že těch nalezišť v okolí může být klidně víc, samozřejmě na východ. Státní zájem o tuto ropu je ještě umocněn tím, že vlastní společnost TPAO, která tam těží 7000barrelů za den.

V jedné z hodin jsem slyšel, že se tam nachází i zlato, to jsem ovšem neověřoval.
Takže příběh, že Turecká vláda nehodlá vyjednávat o jejich suverenitě byla víc než přesvědčivá. Proč taky. Vždyť jde o pár chudých trhanců. Proto jsem se rozhodl mladou slečnu inspirovat jedním příběhem z Rakouska Uherska. hehe
"Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, (Dunaj je jedna z nich, hehe) jedno císařství. V císařství bylo království. Všichni tam museli mluvit německy. Kdo promluvil jejich původní řečí, Češtinou byl považován za sedláka a hlupáka. (V tu chvíli to připomnělo mé kamarádce její rodný jazyk Kurdštinu). Tento stát v podstatě neměl skoro žádnou suverenitu. Většina jejích zastupitelů, byli rakouská knížata, která se narodila v Česku, tedy až na pár světlých výjimek. Nikdo v parlamentu nechtěl slyšet ani slovo o tom, že by se z Češtiny stal legální jazyk. To se ovšem Čechům nelíbilo. A jak na to šli? Od lesa. Rozhodně nezačali tím, že by Rakouskému císařství vyhlásili válku. Sami věděli, že Rakouská armáda byla jedna z nejobávanějších v Evropě (dobře zapomeňme na to, že jí porazili: Ottomani, Francouzi, Prusové a Švédové). Byli si dobře vědomi toho, že pravá síla se skrývá v ovlivňování věcí a intelektuální sféře. Čeština nebyla oficiální jazyk, protože s ní mluvili jenom sedláci. A tak to začalo. Češi, kteří vystudovali v Němčině na univerzitách se začali vracet do Čech a začali v Češtině tvořit literární díla. Díky tomuto procesu pozvedli Češtinu na uznávaný jazyk, ne válkou, nýbrž pasivní rezistencí. Byli jsme ochotni se nechat bičovat, avšak dlouho dopředu jsme měli promyšlený plán a věděli jsme, že jednou náš jazyk vysvobodíme. Jenže nešlo jen o Jazyk. Pak se nám milimetr po milimetru povedlo prosazovat naši svobodu, naši pýchu. A tak roku 1881 stanulo na břehu Vltavy naše první Národní Divadlo, kde se hrálo česky. A toto nám dalo podklady pro vznik hnutí Mladočechů. Kteří si byli vědomi naší identity, právě třeba díky triumfu vystavění Národního Divadla, za peníze sesbírané pouze od Čechů. A ti se rozutekli po světě, dokud byli mladí a navázali kontakty ve Franci a Německu (př. Kramář studoval ve Vídni, Berlíně a Francii), aby se pak mohli vrátit a změnit situaci.
Čekali jsme skoro 70 let, než přišel náš čas. Vydrželi jsme to tak dlouho s vědomím, že každý člověk, kdo se vrátí ze zahraničí, nebo napíše světově uznávané dílo, ať už koncert, poezii, nebo beletrii se počítá. Rozhodli jsme zvolit svou válku na poli inteligence a nikdo neměl šanci proti této síle bojovat meči, nebo puškami. A proto když skončila první válka, my jsme byli připraveni. Měli jsme naši národní identitu a založili jsme vlastní stát."

Bohužel se ukázalo, že tento dojemný příběh je nepoužitelný pro Kurdskou mentalitu. Protože jak se zdá oni prostě tu válku chtějí.

Můj konečný verdikt je tedy. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Protože já jsem vyjádřil celkové pochopení, přidal jsem všechna fakta, která se dají posbírat a pak jsem navrhl řešení, které je inspirováno historicky úspěšným scenáriem a stejně jsem byl odmítnut. Pokud většina Kurdů uvažuje tímto způsobem, myslím si že patří do minulého tisíciletí. V tomto světě už není prostor pro války a většina podobných myšlenek by měla být promyšlena znovu a znovu.
Proč zabíjet mladé chlapce, kteří narukují z řad obyčejných obyvatelů Turecka. Mohli by to být klidně moji spolubydlící. Představa, že by mi jednou někdo napsal, že mého kamaráda Hümmeta zabili nějací Kurdi, jen protože branná povinnost(tzn. že se sám dobrovolně nerozhodl narukovat), mě děsí. A stejně tak by to mohl být Ilkay, Olnur, které znáte z fotky. Stejně tak by to mohl být Eser, Deniz, Erhan, nebo Salih, kteří mě hostili v Izmiru. Stejně tak by to mohl být kdokoliv z mých spolužáků.

Abych nevypadal, jako plačící matka, projdu také data. Z ekonomického hlediska je to nevýhodné pro obě strany. Z ekologického hlediska je to nevýhodné pro celý svět.

Z strategického hlediska by bylo nejlepší změnit názor Kurdů nenásilnou metodou a to rozhodně ne ze strany Turecké vlády, protože jak se zdá, tak Kurdi nám proti Turkům trucují.


Zajímalo by mě, jaké jsou vaše myšlenky na toto téma. Máte možnost komentovat, tak do toho. :)

Přichází zúčtování - Březen

8. dubna 2012 v 4:35
Jak jsem tak napsal ten název, tak mě napadlo - nojo další pravidlo nepravidlo. Skoro jak na tu ČR koukám z venku, tak mi opravdu přijde jako Země Nezemě. Každopádně nejsem tady o tom, abych vyprávěl jak je moje milovaná republika hrozná a Turecko super. Což teda rozhodně není pravda. hehe

Každé má něco do sebe. Tak taky jsem konečně (po osmi dnech - rychlost, že. To i bůh se stvořením světa si dal víc načas a to včetně siesty.) jsem sestavil moji bilanci. Je hodně záporná. Pojďme se na to mrknout. Vysvětlivky budou dole:



Takže co to tu máme? hehe
Přesedlal jsem na počítání v Lirách. Asi zvyk. Nejvíc utrpěli příjmy. Pokud to počítám jako projekt, tak jsou nejnižší za všechna období. Pokud to počítám lidsky, tak mi vždycky vypomáhala rodina, což je to samé jako kdyby jsem to platil já.

Tak co "Obchod" znamená? V ČR jsem levně nakoupil a v Turecku pro Turky levně prodal a ještě jsem na tom profitoval. Finální částka je celý obrat, ne zisk. Zisk je bohužel poloviční. Každopádně letenku by ani 10 násobný zisk nezaplatil.

Výdaje jsou snad jasné. Platím třetinu nájmu a účtenek. 1/3 nájmu je 166 lir a 1/3 účtenek je tak kolem 182 lir. Což tedy znamená, že v měsíci, v kterém se TOPÍ je nájem +- 348, což je raketa. Proč je daná částka tak vysoká? Protože je tam započten nájem i za duben, který jsem už zaplatil.

180TL je útrata cashe. Ještě mám tak 200 v peněžence.

Celkově to znamá, že z peněz darovanými Erasmem přežiji ještě 3 měsíce. S tím že jsem dostal velkou výpomoc od rodičů (Táta mi zaplatil pojištění 3330, ježíšek 1000, a pak mi táta opět zaplatil 5000 za leteknu, máma mi měsíčně posílá 1200)
V souhrnu dotace od rodičů byla skoro 13tis kč. Takže až se vrátím domů, tak určitě bude prodaný barák, auto, lesy, pole a všechno moje oblečení. hehe

A jinak veselé velikonoce. Když mi táta volal, tak byl na chalupě, tak doufám, že nezanedbá svoji kolednickou povinnost. :) A stejně tak doufám, že všichni koledníci vyrazí dneska za pár hodin do ulic a aspoň trošku obejdou ty své známé. Protože jinak - to my Češi vůbec neděláme.

První Midterm

3. dubna 2012 v 11:02
Tak první midterm je za mnou. Bylo to PZL 306 - Customers behavior. Ano každý kurz zde má svůj vhodný kódík, podle kterého pak hledáte místnost a datum midtermu. Přišel jsem přesně na čas. Bohužel mě zmátli na vývěsní tabuli, protože tam v jeden den bylo PZL 306 ne jednou, ale čtyřikrát. Doplním informaci, že čísla tříd jsou do předu pečlivě tajená, tak že je nezná ani Rektor, prorektor, děkan, kantoři a žáci. hehe

Možná bych si skoro dovolil říct, že čísla tříd, kde se budou konat "malé zkoušky" jsou tak dobře tajeny, že VŮBEC NIKDO nemá sebemenší ponětí, kde to bude. hehe

Tedy, přišel jsem pozdě, protože jsem to zatraceně dlouho hledal. Obdržel jsem oboustrannou A4 s 5 krátkými otázkami a jednou rozepisovací. Řekl bych, že jsem zaskóroval tak na 80%. A to mi to bylo úplně jedno. Vůbec jsem se neučil a skoro jsem nedával pozor v hodinách. Možná bych to přirovnal k testu z občanky na základce. Tak schválně co přijde. Třeba z Financial Statement Analysis, nebo Statistics II, z kterých potřebuji projít a nejlíp za jedna.

Také jsem byl navštívit fakultu umění s jednou mojí nově nabytou kamarádkou. Je to tam boží, rozhodně lepší než naše "business" fakulta. Je tam stále slyšet hra piána a houslí, všechny stěny jsou pečlivě vyzdobeny, vymalovány, na stěnách visí plakáty s podobou obrazů a když mě má drahá Souda vzala do ateliéru (od kterého má klíče, hehe), tak jsem teprve viděl to pravé umění. Tedy výkresy a malby studentů... A víte co? Foťák jsem s sebou neměl. hehe

Apríl bez aprílu

1. dubna 2012 v 21:27
Ano i když je v Turecku široce známý první apríl, nikdo to na mě zatím nepraktikoval. Byl jsem pozván do jazykové školy mým přítelem Hümmetem. Jazyková škola cílí jen na A1-B1, takže jsem si připadal moc dobře, což vždycky škodí. Potkal jsem tam mnoho zajímavých lidí.

Proč jsem ale přišel? Dnes se konal Kontest. Naprosto skvělá věc, kterou bych chtěl jednou také zorganizovat. Sestaví se dva týmy o velkosti tří osob. (Dnes to byly dvě osoby a jedna žena. hehe) A ty jsou podrobeni řadě otázek z tří majoritních oborů. Slovíčka, Výslovnost, Kulturní znalosti. Tohle je podle mě jedinečný a jeden z opravdu efektivních způsobů jak se učit. :)

Soutěž byla provázena dvěma moderátory a projektorem, který umožnil otázky klást zajímavým způsobem. Třeba nejvíce se mi líbila otázka:"identifikuj terén na základě obrázku".

Také jsem potkal zajímavé lidi. Hlavně studentky průmyslového designu, kteří umí kreslit. Jak na počítači, tak v reálu. To by se třeba náhodou mohlo hodit, kdyby bylo potřeba nějaké logo, třeba pro nějakou společnost. O:-)
A víte co? Znají Muchu!

Kerberos

31. března 2012 v 15:14
Tak jsem to zaparkoval v mém oblíbeném podniku nedaleko od Anadolu University a popíjím čaj. Život tu ubíhá zpomaleným tempem. Rozhodl jsem se, že se budu učit "Financial Statement Analysis". Dnes jsem byl poprvé v skromné knihovničce naší univerzity. Má jen 5 pater a rozlohou z ptačí perspektivy je velká asi jako ta na Mariánském náměstí. Těžko uvěřit, že v Turecku napsali tolik knih, když tu ani neumí číst a psát. hehe

Asi je to pouhopouhý střet s smetánkou národa. hehe

Knihovna byla plná, nikdy jsem neviděl tolik těžce pracujících lidí najednou. To bude tím, že jsou midtermy. Všichni to berou hrozně vážně. Učí se to dva, tři dny předem a potom si nic nebudou pamatovat. Na většinu věcí, na které jsem zde narazil byly opravdu užitečné.

Strašný Kerberos, strážící to PEKLO!! Aaa! hehe

5:41

28. března 2012 v 5:04
Aneb, muslimovi nevysvětlíš, že se nikdo v 5:41 neotočí k východu a nezačne se modlit.. Asi se přes to budu muset přenés. Po necelých 7 minutách modlidba skončila a já jsem se konečně mohl zamyslet nad uběhlým časem, událostmi a nějakými zajímavými věcmi, které zkřížili moji cestu.

Školou vás nebudu zatěžovat, je vám určitě jasné, že jsem si přivstal na modlidbu. Rozhodně v tom nehledejte něco jako "dělal jsem projekt celou noc".

Asi bych měl začít fotit lidi, protože nic jiného nepotkávám. Dnes, eh vlastně včera jsem se vypravil na fotografický lup a nakonec z toho byla jen jedna a půl fotky.

Pak jsem našel škarbku v kuchyni s velikým nápisem "FAME" - anglicky "SLÁVA" a tak jsem se zamyslel, jestli je sláva jen šlupka a tohle vůbec není škrabka, ale ultimátní nástroj na seškrabování slávy.

Kdybych fotil lidi, tak by jste viděli: jak jsem si dal s policisty čaj, jak jsem potkal naprosto skvělou Berfu a její kamarádku, která studovala FAMU v Praze. Viděli by jste spoustu věcí. hehe


Památník před fakultou práv. Těch Eskisehirských:


Tady tímhle se zbavuju slávy, když jí mám moc. Dneska se mě jeden pán ptal, jestli jsem princ Harry a hned mě začal obdarovávat. Takže aby mi neříkali, Sire, Lorde, nebo prostě Bramboro používám tohle:


Odkaz je na FB skupinu, naleznete zde Turecké písničky a případně nějaká vtipná videa. :))

Sám doma

25. března 2012 v 9:55
Tady už je sobota a tma. V pátek večer jsme se šli projít. Nejdříve jsme si dali nějako véču a pak jsme jako obyčejně skočili do Travelers kafe, popíjeli čaj a diskutovali nad použitím slova "olmak", protože jsem pořád nemohl pochopit jak se používá. Došli jsme k závěru, že věta "Ben Superman oldim" bude jako příklad stačit.

Pak jsem měl jedinečnou příležitost ochutnat "Kokuruč", což je podivná masová hmota, která bude EU zakázána hned po vstupu. Každopádně Turci (kromě Hümmeda, hehe) si v tom velmi libují. Údajně(podle překladatele), je to z nějaké části žaludku. Kdybych to nevěděl, tak to chutnalo jen trochu nenormálně.

Protože slečny byly na víkend doma, tak jsme cestou domů vyváděli blbosti. Klasika, co čekat od 20letých chlapců. hehe Navíc kluci v sobě měli jedno, nebo dvě piva a to dokáže Turka skolit. hehe

Dneska jsem místo focení dělal prezentaci o ČR a Erasmu. Už se na ní těším - sakryš, je to až ve čtvrtek. Zajímavé, je že kantorka požádala jen mě, když je tam víc mezinárodních studentů. Asi jsem se stal opakovanou obětí profesorského zločinu.


Tady je odkaz na prezentaci: http://uloz.to/xUcts9u/erasmus-pptx

Je to jen tak lehce pojaté, žádné těžké analýzy. Spíš chci zaujmout a pobavit. Můj komentář, je v poznámkách pod snímky.

Koberce

22. března 2012 v 21:00
Tak tohle jsou koberce, které jsem zatím potkal. Všechny byly ručně utkané. Při koupi obdržíte i certifikát s lokací (odkud koberec pochází). Kdyby se vám nějaký zalíbil a vážně jste přemýšleli o jeho koupi, tak mi dejte vědět na: petr.rotr@post.cz , nebo napište na FB stránky.


Tenhle koberec je opravdu pěkný. Hlavně se po něm dá chodit, nebo jde umístit jen tak pod stolek. Je ručně tkaný. Jeho odhadovaná cena je 500TL + přeprava.


Detail na "bambule", kde máte šanci vidět dvě řady ručně tkané koncovky.


Tohle je klasický Turecký, ručně tkaný koberec. Je vhodný kamkoliv(nejspíš asi na chalupu na zeď), i přesto je však velmi přijemný na dotek. Po takových kobercích se dá chodit naboso a je to přijemnější, než cokoli jiného.


Zde jsou vidět tři tkané řady, jako koncovka. Poměrně mistrovská práce, tohle stroj nedokáže.


A jak to bývá - nejlepší nakonec. Tento malinkatý kobereček (40 x 100cm) byl ze všech nejnádhernější. Opravdu sběratelský kousek. Takové koberce je možné kupovat jako investice do solidního materiálu. Po padesáti letech jeho cena postupně vystoupá na 200% původní hodnoty. Nyní je možné ho koupit za 3.000USD.

Jak jsem psal, kdyby jste chtěli nějaký koberec, nebo snad podrobnější informace kontakt - petr.rotr@post.cz, nebo http://www.facebook.com/pages/Turkland/166707716771922
Pa a mějte se tam (doma) pěkně.

Další články


Kam dál